V sobotu jsme s Aischenkou opět oslavily velký úspěch. Jen tak z hecu jsme se nahlásily na závod „O modrou stuhu“, kterou už druhým rokem pořádají želivští hasiči. Je to poměrně náročný celodenní maraton, skládající se nejen z poslušnosti, překážek a sutinového i plošného vyhledávání, ale i z velmi neobvyklých a spíše úsměvných disciplin.
Aischa měla týden po náročných zkouškách, byla ještě dost unavená a závod jsem chtěla vzít spíš odpočinkově. Ne však ona. Poctivka každým coulem. Už při ranním nástupu jsem s údivem sledovala, jak opět ožívá, jak se začíná těšit a první její splněné úkoly mě utvrdily v tom, že mám skvělého, pracovitého psa. Po úvodním kole jsme v konkurenci 17 psů byli na druhém místě, před nás se vyšvihla pouze fena NO. Ale následoval sprint na čas a tady jsem Ai naprosto věřila. Tempo dokáže nasadit úžasné a taky že ano. Ostatní zatím čekající na start mi pak s úsměvem vykládali, že se kolem nich mihla pouze zrzavá šmouha a nikde nic… A v Aische jako by se rozproudila krev a překážky, vyhledávání a nalezení osob už plnila přímo ukázkově. Měly jsme velkou naději na pěkné umístění, ale před námi byly právě ty záludnosti netradičních disciplin.
Už první z nich mi vyrazila dech. Šlo o provedení celé poslušnosti, kdy ale pejsek měl na všech čtyřech tlapkách nasazeny psí botičky! Aischa je v životě ani neviděla a teď aby v nich cvičila. Jenže jsme musely zabojovat a nedalo se nic dělat. Vypadala srandovně, packy vytáčela do stran a zadní nohy zvedala vysoko nahoru, něco jako parkurový koník.. Nasmáli jsme se, až nás břicha bolela, ale nakonec Ai vybojovala dokonce nejvyšší známku za umělecký dojem! Ta asi musela vypadat…. Pokračovalo se dál. Čekal nás běh podél rozházených buřtů. Myslela jsem si, že vzhledem k nenažranosti Ai nemáme šanci. Jenže holka moje opět překvapila – aby mohla běžet a nerozptylovat se dobrůtkama, zvolila trasu oklikou, nos ještě otočila na druhou stranu a pádila, jen se za ní prášilo. . Následovala jízda na kotouči, ta nám naprosto nedělala problém, jelikož Ai se ráda vozí a když uklízíme dříví na zimu, tak na prázdném kotouči od dřevníku k pile jede vždy ona.. Právě tuto část soutěže kromě dvou pejsků žádný nezvládl. Pokračovalo se přinesením ztracené věci (rozbalená tatranka-au, to jí muselo „bolet“) a skokem vysokým přes napíchaná jelita. Právě v těchto – pro jiné lehkých disciplinách – Aischenka nejvíc trpěla… Ale dobrým splněným posledním úkolem mě jenom utvrdila v jistotě, jakou
fantastickou fenečku mám. Její poslušnost a pracovitost je opravdu ukázková.
Šlo se sčítat body. Od poloviny závodu už nás vedení neinformovalo, jak si stojíme, abychom byli všichni pořádně napjatí. Pak vše přišlo. Vyhlašování začalo od posledního místa a s ubývajícími psy rostly naše naděje. Nakonec zbývali čtyři, tři, dva – a to už se mi mlžily oči…. Že by? Ano!!! Z úst rozhočích zaznělo: „na prvním místě se umístila fena Aischa – rhodeský ridgeback! Umačkala bych jí radostí, zlatou holku mojí. Skvělá, neúnavná, bojující do posledního dechu.
Při této akci nešlo o žádné zkoušky, jen jsme si v brigádě chtěli navzájem změřit síly, pozvali jsme si i několik přespolních psovodů a celou sobotu si užívali radosti našich pejsků. Já mnohonásobně, vždyť již druhý víkend po sobě mi Aischa dokázala, že patří k nejlepším psům v naší záchrannné brigádě, i když cvičíme zatím pouhý rok. Nezbývá než si přát, ať jí nic nepokazí snahu mi dělat radost svou perfektně odvedou prací. Aischa je můj první pes, ale lepšího bych nenašla „ani s lucernou“…
článek: D. Hávová